neděle 14. prosince 2014

Posoutěžní splíny

Ahojky lidičky, tak se zase po kratší odmlce hlásím, abych vám sdělila, jak se mi daří teď už 7 týdnů od poslední soutěže. Tedy vlastně, jak jsem na tom byla v posledních několika týdnech.
Pokud mě sledujete na facebooku nebo instagramu něco málo jsem tam už vystrčila na světlo, ale jako vždy, tady na blogu bych chtěla podat kompletní informace se vším všudy ;-)


Jak už asi tipujete z nadpisu článku, několik dnů, týdnů po soutěži nebyl žádný med. Jak já vždycky říkám, předsoutěžní příprava je brnkačka oproti posoutěžnímu období. Před soutěžemi jste namotivovaní jako blázen, máte cíl, strategii a jdete si za svým hlava nehlava. Každý den vypadáte lépe a lépe a jste na sebe pyšní. Ano, občas se projeví nějaká ta únava nebo hlad, obavy, ale to z vás všechno na pódiu spadne a prožíváte jen čiré nadšení :-) Ještě teď z těch vzpomínek žiju. Jsem strašně ráda, že jsem se nakonec všech soutěží zúčastnila a zvládla přípravu dotáhnout do konce, i když okolnosti nebyly vždy tolik příznivé. Byly to krásné zážitky a já jsem za ně vděčná.
Ale když jsem přijela domů z poslední soutěže, všechno bylo pryč. Na jednu stranu se mi ulevilo, že teď už budu mít víc klidu, času, odpočinu, pestřejší stravu, atd., ale na druhou stranu na mě čekala nová výzva. Zvládnout posoutěžní období lépe než loni. V hlavě jsem to měla srovnané. Žádný objem samozřejmě! Žádných 11 kg nahoře během několika týdnů. To už v žádném případě! S jejich shazováním jsem se tenhle rok tolik natrápila, že to trauma v sobě budu zpracovávat dost obtížně. Člověk si řekne: "Joo, tak přibrala a zase zhubla, však o nic nejde a zase je to v pohodě." Ale pro mě to tak bohužel není. Pár dní po soutěži jsem se cítila, jako by se historie opakovala. Velký vliv na to mělo to, že se vše odehrávalo ve stejnou dobu jen rok poté.
První týden jsem byla v pohodě a všechno zvládala jak stravu, tréninky i pozitivní mysl. Ale pak mě začaly přepadat ty nesnesitelné chutě a vlčí hlad. Je to normální, že se tohle děje, protože v těle se mění všechny procesy, začnou pracovat hormony a po dlouhém hladomoru vás tělo všemi možnými prostředky svádí, abyste mu dali co nejvíc jídla. Je opravdu těžké, to ustát. A taky se mi to ne celou dobu dařilo. Bylo tam pár večerů a jeden dokonce celý den, kdy jsem prostě potřebovala jen jíst a jíst. Cítila jsem se bezmocně a navíc jsem se v zrcadle nepoznávala. To hlavně, protože moje tělo ještě dva týdny po soutěži zadržovalo vodu, taky díky tomu stresu a všem výkyvům. Já jsem ale v hlavě měla, že je to tuk a že jsem už tolik přibrala zase zpátky a nezvládla situaci.
Po soutěžní deprese je běžný stav, který se objevuje u většiny závodníků. Jen málo kdo o tom mluví. V těle se děje tolik změn, že se téměř nemožné to pohodě ustát.


Takováhle proměna běžně nastane během několika dní. Já bohužel žádné takové srovnání nemám, protože jsem neměla tu odvahu se vyfotit.

Jak jsem vám minule popisovala ten režim, co mi nastavila trenérka, tak ten jsem nakonec úplně vypustila. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Bála jsem se jíst tak hodně a cítila jsem, že moje tělo ani hlava na to nejsou připravené. A ještě když mi k tomu řekla, že když se mi váha vyhoupne na 56kg, tak je to v pořádku, tak to mi vstávaly vlasy na hlavě! Já to takhle prostě nechci. Nechci se zmítat v extrémech "in-season" a "off-season". Chci si držet pěknou formu a zdravý životní styl po celý rok. Dělám to kvůli sobě, svému dobrému pocitu a zdraví, ne jen kvůli soutěžím. A taky kvůli tomu, že chci být dobrým příkladem a inspirací pro ostatní. Jenou jsem si po soutěži zažila jaké to jen lítat si kily a hormony jako na houpačce a takhle jedna zkušenost mi stačí.
Takže jsem se dala do pomaličké a postupné reverzní diety. O té jsem psala před několika dny podrobný článek na Veganze.
Do toho jsem onemocněla (no teď se tomu ani nedivím) a dva týdny jsem byla bez fitka. Joo, jednou vlastně po týdnu jsem šla, když už jsem se cítila lépe, podrtila jsem hned nohy a druhý den jsem ležela znovu :-D Ani si nepamatuju, kdy jsem byla takhle dlouho nemocná. Vždycky, když mě něco přepadlo, tak to byl třeba den - dva, vyležela jsem se a byla jsem zase fit. Teď jsem sice neumírala, ale měla jsem silnou rýmu, kašel a byla jsem celá takový slabá.
Naštěstí téměř po celou dobu nemoci a nečinnosti se mi dařilo držet stravu a i když jsem se nehýbala, váha se mi udržela a nehnula směrem nahoru ani o píď. Což mě hodně mile překvapilo a potěšilo. Ale přesto, někdy zase přišel den, kdy jsem měla ten vlčí hlad a snědla jsem něco navíc. Ne nějaké bezhlavé přejídání, prostě třeba jen dvě tyčinky (zdravé) nebo večer sushi v restauraci a už jsem měla zase ty broučky v hlavě.


Zní to takhle jako hloupé chování. I já sama jsem si uvědomovala, že je to hloupé, ale ty podvědomé pocity byly mnohem silnější. Úplně mě to ochromovalo. I když jsem si pořád říkala, že se mi vede dobře, že sem tam nějaký krůček stranou není žádná tragédie a že se to dalo očekávat po takovém extrémním režimu, kterým jsem si v přípravě prošla, že bych se měla mít ráda a přijímat se taková, jaká teď jsem,... stejně to nezabíralo a měla jsem v sobě pořád strach, stres a pocit selhání a sebeodmítání.
Nepíše se o tom snadno. Raději bych vám psala o motýlcích, kytičkách a sluníčku, ale jak asi víte, zakládám si na upřímnosti a také chci všem, kteří si prošli nebo prochází něčím podobným ukázat, že v tom nejsou sami. A chci vlastně ukázat všem, že soutěže nejsou jen o tom zářit na pódiu v krásných třpytivých plavečkách s dokonalým make-upem. Je to hodně náročné. Jak příprava, tak období a po a mezi soutěžemi. Tělo vystavujete velké zátěži a extrémům a není snadné se s tím psychicky a fyzicky jen tak vyrovnat. A navíc to vše skloubit s osobním životem, prací, a každodenními věcmi.

Já se ale nikdy nevzdávám. Za žádných okolností a pokaždé se snažím poučit ze situací a chyb a být lepší než včera. Hledat novou cestu, nová a lepší řešení. Lepší řešení pro mě. Neustále se snažím v životě hledat rovnováhu a nejsem posedlá jen soutěžením, fitkem, jídlem a svojí postavou. Tedy měla jsem k tomu hodně nakloněno, ale právě proto jsem se rozhodla s tím něco udělat. Když se vám daří, máte skvělé výsledky, tak je to všechno super. Nemáte pocit, že by bylo něco v nepořádku, protože všechno šlape a úspěch vám dodává energii. Ale jakmile nastanou horší časy a daná situace vás pohltí, uvědomíte si, že vaše vnitřní nastavení není zdravé a že ztrácíte kontrolu nejen nad situací, ale nad sebou samým.
Ztratila jsem nespočet dnů a krásných chvil, které jsem si mohla užívat s manželem, rodinou, přáteli. Ale já je strávila v depce, přemítáním nad tím, co dělat se svým tělem a sama se sebou, abych vypadala zase "dokonale". Protože to byl z mého pohledu v tu chvíli jediný stav, ve kterém jsem se byla schopná přijmout. A ve kterém si mě mohou vážit ostatní (z mého pohledu).


Nedávno jsem také napsala článek Zdravý životní styl - preference nebo posedlost?  Zní to možná přinejmenším zvláštně, že o něčem takovém píšu, když sama řeším stejný problém v sobě. Ale abyste to správně pochopili, tohle je jeden z mých způsobů, jak se s tím vypořádat. Na prvním místě je uvědomění. Být upřímný sám k sobě, pojmenovat problém a hledat jeho skryté příčiny. Dál stojí rozhodnutí a upřímná touha problém vyřešit. A u mě je nejúčinnější prostředek o tom napsat článek, díky kterému si vše v hlavě srovnám a naplno uvědomím. A navíc to má ten přínosný efekt, že tyhle informace předám dál a mohou pomoci dalším lidem. No řekněte sami, kdo může napsat lepší a výstižnější článek o něčem, než ten, kdo to sám zažil nebo prožívá?


No doufám, že jsem vás při neděli moc neotrávila a nezpůsobila vám tímhle trochu depresivním článkem špatnou náladu. To bych velmi nerada. Na druhou stranu, myslím si, že je důležité tyhle věci předávat dál, aby se z nich mohli poučit druzí a nemuseli se pak bolestivě učit ze stejných chyb ve vlastním životě.
Já doufám, že vám to aspoň něco pozitivního přineslo. A nebojte se o mě. Já jsem se už s celou situací poprala a jsem teď na té nejlepší cestě :-) Právě proto, že už je to téměř za mnou, jsem byla schopná to tady sepsat a tím tohle temné období vlastně kompletně uzavřít.
A už velmi velmi brzičko vám přinesu článek o reverzní dietě v mém současném pojetí, trénincích, cílech a lepších pozitivních myšlenkách, slibuju ;-)


15 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Presne tohle jsem potrebovala. Mam po zavodech, pripadam si jak sud a uz se tesim na na dietu, az si konecne zase budu pripadat jako ta silna a statecna holka, ktera jde za svym cilem. Jako bys mi psala z duse. Uplne jsem se v clanku nasla a jsem rada, ze nejsem sama.

Anonymní řekl(a)...

Ahoj :) Článkem si mi náladu určitě nezkazila, naopak, ráda si přečtu o zkušenostech druhých. Obdivuju tebe i všechny ostatní, kteří se vrhnou na dráhu fitness závodění. Díky tobě vím, že to není jen tak, jak to mnohdy vypadá. :) Přeju hodně štěstí v dalším plánování a dodržování, ať se ti podaří dosáhnou tvého "cíle" :)) Ivana

Petr Duchoň řekl(a)...

Umět si to srovnat v hlavě to je umění.

Anonymní řekl(a)...

Milá Katko, sleduji te dlouho, ale pisu az nyni. Kazdy tvuj clanek vystihuje presne to, co si myslim nebo prozivam i ja. Drzim ti palce, protoze vim presne, jak se citis. Ja bohuzel zdaleka nevypadam jako ty, moje telo stavkuje, nejsem schopna zredukovat tuk i presto,ze tomu podrizuju naprosto vse. A casto me "fitness svet" pohlcuje vic nez je zdravo... momentalne se nachazim ve fazi, ze jsem delsi dobu asi 5 mesiců vyradila sacharidy ze stravy, ze zacatku na radu trenera, ktery mi dal nejprve 90 S denne, potom snizil na 75 a potom jsem zacala vlnit od 0 - 100g S, takze jsem se opravdu moc nenajedla.. Byla jsem "hrda" na sebe, jak zvladam nekolik dni za sebou na 0-50g S denne. Ted vidim, ze to nikam nevede a pomalinku pridavam sacharidy (ryze, vlocky), ale jsem otekla, zadrzuju vodu.. citim se hrozne. Takze hlavu vzhuru, je to boj a musime to zvladnout :)

Patricie K. řekl(a)...

Děkuji za tenhle článek a i za ostatní, které tady a na stránkách Veganzy publikuješ. Aktuálně se nacházím taky trochu na scestí a hlavně hledám sama sebe.
Přeju ti hodně úspěchů a pohodové Vánoce (:

Kateřina Blažčíková řekl(a)...

Tak to jsem ráda, že ti článek bodnul :-) Ono to nemusí být přece zase až v dietě. Nejlepší je nastavit si to tak, aby ses tak mohla cítit celý rok ;-)

Kateřina Blažčíková řekl(a)...

Moc děkuju :-)

Kateřina Blažčíková řekl(a)...

Děkuju a i tobě přeju krásné svátky! Hlavné ať najdeš sama sebe a svoji cestu ke spokojenosti ;-)

Kateřina Blažčíková řekl(a)...

Také jsem si tímhle prošla a už vím, že vyřazení sacharidů (ani žádné jiné složky potravy) nevede k trvalému řešení. Nevím, jak to máš ty, ale já když dělala tyhle pokusy, vždycky jsem přes týden bez sacharidů a s hladověním vydržela a byla na sebe pyšná a pak jsem to během jednoho dne zase pěkné "dojedla" a motala jsem se v bludném kruhu. Až když jsem se uvolnila psychicky, začalo mi tělo reagovat a já se i zvládla ovládat.

Anonymní řekl(a)...

Ano, jeste jsem zapomnela zminit, ze se mi vratilo zachvatovite prejidani.. Je to opravdu bludny kruh. A jak pises, je potreba se psychicky uvolnit, je to strasne moc o hlave. Jeste jednou dekuju za tvoje stranky, tve clanky mi moc pomahaji. Obcas mi mluvis z duse :) Tak pekne svatky a hlavne v klidu a pohodě :)

Kateřina Blažčíková řekl(a)...

Jak by ne, když se trápíš takovými hladovkami. Já se konečné rozhodla se svojí posedlostí něco udělat a přestala jsem se tak řešit. A teď to šlape jako hodinky a je to náramná úleva :-) Přeju ti, ať se ti podaří také si to srovnat a být v klidu. Stres a strach je největší nepřítel a rozpustí ho jen láska :-) Jsem ráda, že se ti mé članky líbí. Krásné svátky!

Anonymní řekl(a)...

Připomněla jsi mi jednu divku,ktera mela blog o sve anorexii. Taky to byla Katy,taky cvicila,jen neměla Dlouhé vlasy a je to už spousta let,co jsem i ja takove blogy vyhledavala. Nejsi precejen ta divka? Trošku ve tvem psaní cítím něco z anorexie. Jen to Prosimte nikdo neberte jako útok. Já za sebou anorexii mám a kdo tim prosel vi,ze v hlavičce už to zůstane napořád. V tobě se trochu vidim...

Kateřina Blažčíková řekl(a)...

Ne, tak to jsem určitě nebyla já. Anorexií jsem nikdy netrpěla. Sice jsem vždy řešila svoji postavu, ale nikdy jsem nepřestala mít objektivní pohled na to, kde je zdravá míra.

Markéta řekl(a)...

Krásně upřímný článek:)
A podle mě je dobře, že jsi o tom napsala, hodně slečnám to třeba může naopak pomoct, když uvidí, že srovnávat se s fotkami bikinek na pódiu nemá smysl, protože taková forma není udržitelná trvale.

Miruška P řekl(a)...

Je důležitý o tom mluvit, a jestli to pomáhá se z toho vypsat tím líp a myslím, že tenhle článek pomůže mnoha lidem...:)

Okomentovat