Z deníku bojovnice

Uuufff, jsem kaput! Dneska jsem v Praze, ležím si tu na lehátku v práci a asi se z něj už nehnu :-D Konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala na blog zase nějaký příspěvek ze života ;-) A to čistě ze sobeckého důvodu - abych si zkrátila čas a zapomněla na hlad :-) No zcela upřímně, je to teď celkem peklíčko. Dnes je to dva týdny, co mám novou trenérku a od ní i nový plán. Úplně jiné tréninky i strava. Je z Prahy, ale já jsem stejně jezdím 1x týdně do práce, takže s ní chodím cvičit ráno před prací. Zatím jsem s jejím přístupem moc spokojená. Uvidíme, jak to půjde dál...

Po ketošce a všech těch mých hokusech pokusech jsem sice servala 5kg dolů, ale jakmile jsem zase začala jíst normálně (a tím opravdu myslím normálně a né nějaké přežíračky a úlety), tak se mi vše během pár týdnů vrátilo zpět. A jak asi víte, pokud můj blog občas čtete, celkem mi z toho už hrabalo. Potřebuju nad sebou pevnou ruku a někoho, kdo mi přesně nakáže, co mám dělat a já už nemusím nic řešit. Ano, jsem sice výživový poradce, ale i kouč potřebuje kouče :-) Je to tak.
Mám teď zase sacharidové vlny, ale nemusím nic počítat. Kalorické počítadlo jsem neotevřela pro své potřeby ani nepamatuju. Ani nemám přehled o tom, kolik mám kterých živin nebo kolik přijímám kalorií. Je to fuk, proč si s těmi čísly teď lámat hlavu. Já se teď musím jen soustředit na dodržování plánu. Dokonce ani kuchyňskou váhu teď moc používat nemusím. Ale my jsme dobré a věrné kamarádky, takže si na ní stejně občas pro radost pípnu :-)

Ale jak jsem říkala, je to peklo. Takový hlad jako mám teď každý den jsem už dlouho nezažila. Momentálně žádné ovoce (ani grepy a jahody :-(), oříšky už ani nevím, jak vypadají, bílkovin tak polovina co dříve. Ale zase mám (občas) víc sacharidů, které jsem dřív přiškrcovala a doháněla je těmi tuky a bílkovinami. Ne jen rýži, ale užívám si i vločky, celozrnné těstoviny a pohanku.

Nejvíc se vždycky těším na tu misku rýžové kaše s hráškovým proteinem, pokapanou kokosákem s nějakou příchutí. Joo, ty moje domácí dipy a omáčky bez kalorií a sukralózy s příchutí mě teď drží při životě :-)

To jsou mé největší "cheaty" :-D noo, to je také další věc. Dřív jsem se konejšila tím, že aspoň každou druhou neděli bude cheat day, kdy uspokojím hlad a všechny svoje fantazie. Ale na to se teď nehraje. Možná někdy na podzim nebo v zimě, až budu zase vysekaná bikinka, tak mi to trenérka dovolí. Do té doby musím být statečná holka a těšit se aspoň na rejžičku s kakaem :-) A že já jí MILUJU. No bodeď by ne, když je to jediné, čeho se za ten týden aspoň tak trochu najím :-D To pak rýže chutná líp než ten nejčokoládovější dort na světě :-)

První polovina týdne se ale nese spíš ve znamení hladovky, takže to už i při tréninku vidím andělíčky.

Ale konec těch ufňukaných keců a litování. Tím se ještě nikdo k vysněné postavě nedopracoval. Lehké to není, ale to také nikdo netvrdil. Kdyby bylo, všichni by pak byli štíhlí a fit. V minulém příspěvku jsem psala o tom, že nechci proti ničemu bojovat, ale raději žít tím poziviním. Jedna slečna se mě v komentářích ptala, jak to koresponduje s názvem mého blogu "Deník bojovnice". Tak zrovna na tomhle místě bychto chtěla vysvětlit. Já chci být bojovnice. Ne proto, že bych chtěla na někoho útočit. Ale sama pro sebe. Ve svém vlastním životě. Přemoct každou překážku, která bude stát v cestě k mým největším snům. Bojovat proti lenosti, chutím, hladu a slabosti.

I v těch nejtěžších chvílích být silná a stále dokola si připomínat, že to má cenu. Že mám svůj cíl, ke kterému sice nevede cesta po růžových kvítkách, ale až se k němu dostanu, nejenže budu šťastná, ale budu hrdá a vděčná, že i přes to všechno jsem to dokázala. Všechny ty nesnáze a překonané překážky mě posouvají dál. Dělají mě silnější a sebevědomější. To je ten důvod, proč se cítím být bojovnicí a chci v tom pokračovat.

Takže teď se prostě smířím s tím, že si každý večer můj mozek vizualizuje, co bych si asi tak dala, kdyby byl nějaký cheat day, žaludek k tomu dosti zvučně přitakává kručením a já je v hlavě okřikuju, ať už oba mlčí, protože kvůli nim nemůžu spát. Nebudu se litovat, že si "nemůžu" dát to a tamto. Nebo že "musím" na trénink, i když jsem unavená. Nemusím nic a můžu všechno! A to právě dělám. Všechno jsou to jen moje volby. Dělám to, protože CHCI! A všechno jde, když se chce. A všechno to je jen v té naší kulaté věci, kterou nosíme na krku.

Takže žádné skuhrání, litování a výmluvy. Hlavu vzhůru, nahodit úsměv a jdeme vstříc těm úžasným věcem, které na nás čekají a které si zasloužíme! :-)