neděle 20. dubna 2014

Poruchy příjmu potravy a moje zkušenost

V poslední době občas ve volných chvílích, třeba když cestuju autobusem, pročítám různé blogy holek, které se zajímají o podobné věci jako já a žijí podobným životním stylem. Nacházím tam spoustu inspirace a motivace. Nejsou to jen holky, které také závodí ve fitness, ale prostě je baví cvičení, zajímají se o zdravou stravu, případně i veganskou, vymýšlí zdravé recepty atd.


Proč o tom ale vlastně píšu? Věc která mě opravdu hodně zaujala... Zjistila jsem, že všechny do jedné trpěli nebo stále trpí nějakou z forem poruchy příjmu potravy. Je to dost zvláštní, protože se to týká opravdu všech. Čtete si články na blogu o cvičení, zdravých jídlech a vhodně sestavených jídelníčcích atd. a myslíte si, že to píše člověk, co to má všechno srovnané. Že on takhle žije a že právě od něj byste se měli všechno učit. Ale opak je mnohdy pravdou.


Všechny tyhle slečny se zoufale snaží najít cestu sami k sobě, naučit se mít rády sami sebe a hlavně najít zdravý přístup k jídlu. Nechci všechny házet do jednoho pytle a ani nechci, aby to vyznělo nijak urážlivě, naopak.


Sama vím jaké to je, protože jsem si něčím podobným prošla. A ani jsem to tehdy nevěděla. Byly doby, kdy jsem také četla ty "pro-ana blogy" sledovala "thinspiration" a snažila se jíst nejméně jak to šlo, abych zhubla. Projde si tím mnoho mladých dívek a já jsem mezi ně patřila také. Naštěstí jsem nespadla tak hluboko, abych se musela léčit v léčebně nebo mi s tím musel pomáhat psycholog. Zvládla jsem to sama "skoro" bez újmy na zdraví.

Nebyla jsem se sebou spokojená, rozešel se se mnou přítel, opustili mě kamarádi a já se cítila sama. Bylo mi moc smutno a rozhodla jsem se, že se musím změnit. Že musím konečně zhubnout a být krásná, aby mě měli lidé víc rádi a abych se já sama měla víc ráda. Bylo mi 16. Nijak zvláštní způsob přemýšlení v tomhle věku. Tak jsem začala cvičit a běhat každý den. Všude jsem chodila pěšky. Když už jsem jela tramvají nebo autobusem, vystupovala jsem alespoň o zastávku dřív.

V podstatě žádné fotky z těch dob nemám, ale uznejte, ty nohy vypadaly trochu jinak :-D

Jídelníček jsem si pečlivě zapisovala a hlídala jsem si příjem kalorií do 900 kcal za den. Opravdu jsem zhubla na svých vytoužených 50 kg (161 cm), kompletně jsem vyměnila šatník a byla jsem šťastná. Cítila jsem se konečně krásná a užívala jsem si obdiv svého okolí. Jenže uvnitř sebe jsem byla pořád stejně sama tak jako předtím. Možná že ještě víc.

Váha šla ještě dolů a když jsem měla tak těch 48 kg a byla se sebou spokojená, začala jsem zase jíst o něco víc. Třeba už i 1400 kcal. A najala jsem si trenéra a začala chodit pravidelně do posilovny. Dokonce mi začaly růst svaly. Jídlo jsem si pořád bedlivě hlídala a den bez kardia nebyl přístupný. Chodila jsem hlavně na kolečkové brusle, kde jsem byla schopná jezdit 3 hodiny bez zastavení.

Když jsem to nevydržela a nějaký den jsem s jídlem "ulítla", druhý den následoval půst. Také jsem některé dny jedla jen ovoce nebo jen zeleninu. Třeba i 3 dny v kuse.

Tenhle svět se stal mým útočištěm. Mým vlastním místem, kde jsem se cítila bezpečně. Ale někdy jsem měla pocit, že začínám být toho všeho otrokem. Večer jsem třeba pozdě do noci jezdila na těch kolečkových bruslích a přemýšlela o variacích na ovesnou kaši. Nebo jsem celé odpoledne přemýšlela, z čeho přesně si udělám večeři a jaký to bude mít obsah živin. Bolela mě z toho už hlava. Chtěla jsem přemýšlet o něčem jiném, ale nešlo to. Byla jsem posedlá, bralo mi to svobodu. Navíc mě nikdo moc nechápal a neměla jsem moc kamarádů. Ve škole jsem po tajnu pod lavicí četla knížky o výživě.

Pak jsem v jedné knížce objevila nějakou zmíňku o syrové stravě a začala jsem se o to zajímat. Jíst jen ovoce a zeleninu? To by mohlo být něco pro mě... Nemuset už nad ničím přemýšlet a nic počítat a zároveň se nebát, že přiberu! Jupíí! Přečetla jsem všechny knížky Fit pro život a od Walkera a řekla si, že je to vlastně všechno skvělé pro mé zdraví a že do toho jdu. Takže jsem ze dne na den přešla na syrovou stravu.

Dostala jsem se na 43 kg a už jsem se úplně disocializovala od reálného světa. Jediní moje "přítelé" byli lidé v diskuzi na webu vitarián.cz. Tam jsem trávila většinu času. Po zbytek jsem chodila do fitka a nebo si malovala doma mandaly. To byl můj život. Ze stravy se stalo mé náboženství a neznala jsem kompromisy. A když jsem zase někdy "ujela", moc to bolelo. Hlavně na duši. Neuměla jsem si dovolit žádný kompromis a za každý "prohřešek" jsem se trápila. Vyhýbala jsem se společenským akcím, kde bylo "normální" jídlo, abych náhodou nepodlehla. A nejhorší na tom bylo, že to u mě fungovalo podle toho klasického vzoru "když už, tak už". Dneska už vím, že se tomu dokonce říká záchvatové přejídání.


Naštěstí jsem časem dostala rozum. Tedy já si i dřív uvědomovala, že to všechno není v pořádku, ale neuměla jsem se s tím vyrovnat. Snažila jsem se být perfektní, ale nebyla jsem a za každou chybu jsem se trýznila.

Těžko říct, kde všechny tyhle poruchy pramení. Proč je tolik holek, které do takového kolotoče spadnou. Ale každá, která si něčím takovým prošla mi dá za pravdu, že vás to úplně neopustí nikdy. Důležité je, naučit se s tím žít.

Jak k tomu dnes přistupuji já? Naučila jsem se mít ráda sama sebe a dopřát si, když mám na něco chuť. Nic si nevyčítat a snažím se o své tělo starat jak nejlépe umím. Netrápit ho žádnými extrémy. Perfekcionista budu asi pořád a vzhled mého těla je pro mě hodně důležitý. Ale beru to tak, jsem to prostě JÁ. Zájem o zdravou stravu je můj koníček a vše co se toho týká mě zajímá víc než jiné lidi. Přemýšlím dost o jídle, ale už s tím nebojuju. Užívám si to a obrátila jsem to ve svůj prospěch a v dobrou věc. Založila jsem stránky Veganza, kde píšu články o stravě, cvičení a své oblíbené recepty. Udělala jsem si kurz výživového poradce a pomáhám lidem najít správnou cestu ke zdravému životnímu stylu.

Vím, že strava by měla být pestrá a vyvážená a vím toho o ní už opravdu hodně. Možná víc než by bylo třeba :-D Ale to nejdůležitější snad je, že "Máme jíst, proto, abychom žili. Ne žít proto, abychom jedli." A to je svatá pravda. Zdravá strava je důležitá, ale nesmíte si z té "nezdravé" vytvořit fóbii a podlehnout tomu jako posedlosti. A jsem ráda, že většina těch holek, jejichž blogy pročítám dospěla k podobnému závěru a stejně jako já se snaží najít tu pozitivní cestu sami k sobě a ke zdravému životnímu stylu.

Pořád se učím jíst střídmě. Když mám svůj "cheat day", tak se nepřejídat do němoty, ale užívat si to. Nic si nevyčítat i když si dám něco malého neplánovaně. Nepodléhat tomu "když už tak už". To mi zatím dělá největší problém. Ale když to zvládnu a zklidním se, mám z toho skvělý pocit. Taky ta objemovka pro mě bylo záminka k jedení velkého množství jídla zbytečně. I toho neplánovaného. Taky proto jsem tak přibrala. Ale chybami se člověk učí ;-)

Ale rozhodně už to všechno zvládám mnohem lépe a pozitivnější než dřív a za to jsem ráda :-) Mám ráda sama sebe, svoje tělo a chci být zdravá. To je pro mě priorita.

Máte také nějaké zkušenosti s PPP?

4 komentáře:

Karolína Rathousová řekl(a)...

No, jako bych to psala sama ;) Problém "když už tak už" jsem měla taky, ale časem jsem se naučila si dopřát a nedělat z toho největší hrůzu, že všechno je v prdeli :D Někdy mě štve, že se neumím zbavit toho, abych furt přemýšlela o stravě a postavě, ale na druhou stranu jsem ráda, že díky tomu vedu zdravý životní styl...pro mě už je to rutina a až v kontaktu s jinými smrtelníky mi dojde, že je to dost unikátní :D Já si bez toho ale neumím představit život...jen bych brala, abych to řešila méně - proto doufám, že i brzo shodím co chci a nebudu muset pak zapisovat a počítat jídelníčky, čímž nebudu stravu do detailu promýšlet (i když mě to zapisování a důslednost na druhé straně děsně baví..achjo :D).

Kateřina Blažčíková řekl(a)...

No ono to má všechno podobné činitele a průběh. Nejhorší je, že já jsem si v té době myslela, že jen já jediná na světě jsem takhle "divná". A styděla jsem se za to. Vůbec jsem netušila, že je to všechno už i nějak pojmenované a trpí tím spoustu dalších.

Je fajn, že jsme už z toho dneska venku a udělaly jsme si z toho koníček a zábavu. Já se svého počítání, vážení a měření nikdy nevzdám :-D

Anonymní řekl(a)...

Co je na těch dvou fotkách blbýho? Máš tam uplně normální hezkou štíhlou, zdravě vypadající, fit postavu. Miluju anorektičky, co se 'vyléčí' a pak jdou do druhýho extrému a nebo obhajujou oblé křivky. být štíhlý je zdravé. To, že si jedla 900kcal už zdravý rozhodně není , a ten přístup také, ale ta postava na fotkách vypadá zdravě. Jinak samozřejmě neobhajuju to trýznění co se týče jídla, ale o tom můj koment není. jen tak. just sayin.

Kateřina Blažčíková řekl(a)...

Poruchy přímu potravy nemusí být vždy projevené na těle. Je to hlavně psychická záležitost. To jsem také ve článku chtěla říct. Na fotkách jsem měla cca 47kg, z dob kdy jsem měla 43kg žádnou fotku nemám. Ale anorektička jsem určitě nebyla nikdy a ani si nemyslím, źe bych teď byla nějaký extrémista. Co je to extrémní? Záleží na úhlu pohledu.

Okomentovat